No.088_Petr Borkovec

No. 88 / Abril 2017

Petr Borkovec
(1970)
Traducción de Tereza Vitkova

Vchod

Vchod do jeskyně byl jak obří                     
napůl otevřená slávka jedlá.                       
„Ověřil sis to?“ zeptal ses mě                        
a na rameni se ti rozklepal můj fialový stín.          
„Budeš proti,“ odpověděl jsem,                   
„ale já už nechci psát básně.                              
Chci být omluven, jsem nemocný, budu příště.             
Co chci – je vlézt tam. A jestli verše,           
tak takové jako ty skvrny,                         
co se ti plácají u pusy.“                              
Slávka zívla. Věděl jsem, co vidíš.            

La entrada                                                                                                     

La entrada a la cueva era como un gigante
mejillón azul medio abierto.
“¿Lo has comprobado?”
me preguntaste
y en el hombro te empezó a temblar mi sombra violeta.
“No estarás de acuerdo” te respondí,
“pero ya no quiero escribir poemas.
Quiero que me disculpen, estoy enfermo, lo haré luego.
Lo que quiero – es entrar ahí. Y los versos,
nada más como esas manchas
brincoteando en tu boca”.
El mejillón bostezó. Yo sabía que lo estabas viendo.

V únoru                                                   

„Táta umíral, v tašce                                 
jsem měl čtyři pstruhy.                              
Ryby na ledu, když táta umřel.                    
Vyběhl jsem do mrazu,                              
vrátil se, hodil tu smrt pod maso,                 
rostou z toho šedý houby,                          
vypadají jako václavky.                             
Moje chytrá žena pálí bordel                       
po mámě, říká, vem to benzínem,                       
ještě tenhle měsíc, prosím tě,                             
nebo to sněz; všichni říkaj,                         
sněz to, přežer se, zastav se o to.                
Prostě se nějak doprav zpátky.“               

En febrero

“Mi papá moría, en la bolsa
yo tenía cuatro truchas.
Pescados sobre el hielo, al morir mi padre.
Salí corriendo al frío,
regresé, arrojé la muerte bajo la carne,
donde crecen los hongos grises,
que parecen champiñones.
Mi mujer, tan lista, quemaba cachivaches
de mamá y decía, báñalos en gasolina,
todavía este mes, te lo pido,
o cómetelos; todos dicen,
cómetelos, atáscate, frénate con eso.
Nada más regrésate”.